Expedice Haru Mamburu – na kajaku deltou Dunaje a po Černém moři

Na nápad projet tuto oblast na kajaku mě přivedl taťka, který tam před lety dělal průvodce. Nejprve váhal, jestli to zvládnu, ale nakonec usoudil, že když jsem zvládla v šesti letech přejet na čtyřkolce pohoří Apuseni v Rumunsku, tak odpádluju i Deltu.

Na jaře jsem začala oslovovat sponzory s žádostí o výbavu pro mou „cestu do pravěku.“ Shánění nakonec dopadlo dobře, a tak jsem například četla milý e-mail od firmy Gumotex: „Sáro, posíláme ti člun Framura. Doufáme, že se ti v něm bude dobře cestovat.“ Stejně pozitivní zprávy přišly také od firem TNP a Water Element, takže nakonec bylo i odlehčené pádlo a vaky na věci.

O prázdninách jsem trénovala na koupališti. Hodně lidí si ťukalo na čelo, když zjistili, kam jedu, a viděli, kde trénuju. Jediný, kdo se mi nesmál, byl kamarád Filipo Ceschin, je mu také 13 let. Nabídla jsem mu, ať jede se mnou. Tak jsme začali trénovat společně. Učili jsme se hlavně nasedat a vysedat s plně naloženým kajakem. Důležité bylo také naučit se převracet v hloubce, kde jsme nedosáhli na dno, vyplavat z člunu a otočit ho zpět.

Na cestu s námi jeli čtyři dospěláci: Ondra, Martin, Jarda a taťka. Je to parta chlapů, která spolu jezdí na různé výpravy, a dělali nám ochranku.

V půlce září vyrážíme. Po cestě dlouhé 1800 km dojíždíme do oblasti delty Dunaje.

 Plavba začíná

Odpoledne na břehu ramene svatého Jiří ve vesnici Nofaru nafukujeme čluny a připravujeme věci na plavbu. Ten den jsme jenom přepádlovali na druhou stranu ramene, kde bylo lepší místo na táboření, a šli jsme spát.

Balení věcí na kanále Liptov / f: archiv Sára Faustová

1. den plavby

Nakládáme věci do kajaků a vyrážíme po řece. Jižní rameno svatý Jiří je nádherné, pádlujeme a děláme si srandu, kolik už jsme přejeli koupališť podobných tomu, na kterém jsme trénovali. Občas potkáváme lodě, které dělají pěkné vlny. Posádky lodí na nás mávají. Rameno sv. Jiří je dlouhé 112 km a odvádí 22 % dunajské vody do moře. Musela jsem se o Deltě „našrotit“ co nejvíce informací, protože musím podávat zprávy do mé základní školy.

V odpoledních hodinách odbočujeme na kanál Liptov, který je po levém břehu a povede nás do oblasti Gorgová. Je široký asi 10 metrů a oba břehy lemují vrby, na kterých rostouchoroše sírovce žlutooranžového, které se dají přidávat do polévky.

Spojovací kanál mezi vesnicí Gorgová a jezerem Gorgová / f: archiv Sára Faustová

K večeru nacházíme pěkné místo na táboření s dostatkem dřeva na oheň. Převařujeme vodu z kanálu a děláme zásobu na druhý den. Tma je tady už po sedmé hodině a večery jsou dlouhé. Hrajeme karty se soudruhy, tak říkáme s Filipem čtyřem našim postarším ochráncům, kterým se to moc nelíbí.

2. den plavby

Vstáváme v šest hodin a sluníčko už vylézá na oblohu, kolem nás projíždějí místní rybáři s motorovými čluny a volají „Salut!“. Před dvaceti lety tu prý nikdo neměl motor a všichniveslovali v dřevěných loďkách natřených asfaltem.

O hodinu později vyrážíme dál po kanále směrem jezero Gorgová. Kanál se různě klikatí, zužuje a pak zase rozšiřuje, střídají se vrby s rákosím a míjíme různé příbytky místních rybářů, uplácané z hlíny. Všichni mluví rusky a já jim vůbec nerozumím. Po nějaké chvíli slyšíme s Filipem velký hlahol, který vydává naše ochranka, a tak se kousek vracíme, abychom zjistili, co se děje.

Soudruzi chytili dvě štiky, a tak to oslavují. Lezou do vody a fotí se, jako to dělá pan Vágner, jenže ten chytá daleko větší potvory. Volají na nás, že mají večeři, ale já ryby nejím. Úzkou odbočkou dojíždíme na Gorgovské jezero. Vyplouváme z hradby rákosí, které je vysoké určitě víc než pět metrů. Trochu nás s Filipem zarazilo, jaké jsou velké vlny a jak to s našimi framurami háže. Tady se mi poprvé honilo hlavou, co budu dělat, až se kajak převrátí.

Sára pádluje pod vrbami na kanále Lung / f: archiv Sára Faustová

Cesta přes jezero je dlouhá asi pět kilometrů a nejtěžší je najít na druhé straně vjezd do dalšího kanálu, který je ukrytý v rákosí a má nás dovést k Sulinskému rameni. V odpoledních hodinách dojíždíme do vesnice Gorgová, kde musíme přenést naše plavidla na Sulinský kanál přes vysoký břeh. Sulina je rameno, po kterém přijíždějí všechny velké nákladní lodě z moře.

V Gorgové je jen prašná cesta samá díra a koňské povozy. Mají tu i krámek a v něm jen pivo, kolu, slané brambůrky a chléb. Soudruzi si musí dát pivko, aby oslavili ty dvě čudly, co chytili. Pozorujeme proplouvající zámořské lodě a skáčeme do Dunaje v oblečení. Voda je krásně teplá a sluníčko pálí.

K večeru táboříme na druhé straně ramene, na ohni se dělají štiky. Celý večer nás obtěžují napolo zdivočelé krávy, které se chodí napít k řece kolem našich stanů.

3. den plavby

Ráno se probouzíme a je zase krásné počasí. Všude je spousta ptactva, žije tady asi 300 druhů a symbolem delty jsou pelikáni. Vydáváme se po starém Sulinském rameni doGrišanu. Kanál je široký, a tak máme pocit, že cesta moc neubíhá. Máme namířeno do oblasti Carormanu, která se nachází mezi sulinským a svatojiřským ramenem. Této oblasti se říká grinduly, jsou to pozoruhodné písečné ostrovy mezi močály.

Odpoledne proplouváme Grišanem a dostáváme od místních obyvatel karbanátky, ovoce a zeleninu. Kolem projíždějí čluny s turisty, zastavují a fotí si nás. Ptají se nás, kolik nám je let, a když zjišťují, že třináct, tak tleskají. Pokračujeme dál kanálem Lung, který vypadá jako zamazonské džungle. Z vody koukají velké kořeny stromů a jsou tu různé zátoky a jezírka. Trháme si kořeny orobince, které, když se oloupou, mají bílou barvu a chuť jako pórek.

Táboříme na grindulách u kanálu Carorman.

Sára a Filip na kanálu Caroman / f: archiv Sára Faustová

4. den plavby

Ráno byla všude kolem nás hustá mlha a úplné ticho. Čeká nás etapa dlouhá přes 30 km. Vydáváme se na cestu, mlha pomalu mizí a vylézá sluníčko. Po pár kilometrech odbočujeme do levého kanálu, který protéká grindulou Lumina a vede na jezero Puju.

Zvedá se pořádný vítr a fičí přímo proti nám. Musíme bez přestávky pádlovat, jinak se naše plavidla začínají vracet tam, odkud jsme připluli. Asi po dvou hodinách odpočíváme v rákosí, když u nás zastavuje rybářský člun a v něm dva starší Rusové. Vysvětlují taťkovi, že na jezeře Puju je „balšaja fortuna“ (velký vítr) a že se tam utopíme. Nabídli nám, že nás přes jezero převezou. Vylézáme na palubu člunu, kajaky přivazujeme za loď a vyrážíme. Vlny jsou opravdu veliké a nedovedu si představit, jak bychom v tom pádlovali.

Sulinské rameno někde u Grišanu / f: archiv Sára Faustová

Vysazují nás na spojovacím kanálu, který vede vysokým rákosím na jezero Ererčuk. Vítr tady fouká z jiného směru, a tak můžeme v pohodě pádlovat podél rákosu. Jezero vypadá spíš jako hodně široký kanál s velikými zatáčkami.

Je tu hodně leknínů, které brzdí naše čluny. Roste tu také hodně kotvic plovoucích. Tato rostlinka, která vypadá jako malý leknín, má pod listy ve vodě čtyřhranné oříšky, které chutnají jako kokos. Stačí vytáhnout jednu rostlinku a máte šest sladkých ořechů. Na konci jezera proplouváme lužním lesem, kde jsou nejstarší stromy v deltě. Vplouváme do ramena Svatý Jiří, kde také táboříme.

5. den plavby

V odpoledních hodinách doplouváme do městečka Sfintu George. Kotvíme v rybářském přístavu a vyndáváme bagáž na molo. Městečko nemá žádné asfaltové cesty, všude je písek. Budeme tábořit přímo na náměstí.

Náměstí je travnatá plocha, na které se pasou koně, krávy a pobíhá spousta psů. Z jedné strany jsou dvě staré rozpadající se bytovky, pak je tu nějaký kulturní dům, za ním kostel a zbytek je molo přístavu a břeh Dunaje. Všechno zboží se sem dováží loděmi.

Stavíme stany. Navštěvujeme místní obchod, abychom mohli dokoupit zásoby jídla na cestu po moři. Vedle krámku je venkovní hospoda. Sedí se tu pod korunami stromů a scházejí se tu místní rybáři. Naše ochranka je v sedmém nebi a dává si pivo, kávu a vypadá velice spokojeně. Místní mořeplavci nám rozmlouvají zítřejší cestu po moři kolem ostrova Sacalin, což je 20 km dlouhá písečná kosa, na jejímž konci je 7 km široký záliv, který se musí přeplout. Dva dny má být balšaja fortuna a to ani zkušení rybáři nejedou na moře.

První kotvení na moři a setkání s medůzami / f: archiv Sára Faustová

Máme před sebou ještě asi 70 km cesty po moři, a tak rozhoduje taťka. Budeme proplouvatrákosovými kanály, mezi ostrovem a močály delty, a tak přečkáme vítr.

Vracíme se ke stanům a v dálce vidíme obrovskou záři. Hoří rákosí v oblasti, kam máme zítra plout. Vítr žene oheň do veliké výšky a vypadá to opravdu strašidelně.

6. den plavby

„Hodně štěstí přejem“, to je dnes můj budíček. Mám totiž třináctété narozky. Mám velikou radost, všem děkuju. Balíme tábor a nakládáme čluny. Sluníčko svítí, je teplo, ale fouká dotěrný vítr. V dálce na moři jsou vidět velké vlny a z míst, kam máme namířeno, pořád stoupá kouř od nočního požáru. Dnešní den si uděláme odpočinkový a poplujeme jen kousek, najdeme pěkný plácek za větrem a budeme se válet.

Asi po třech kilometrech nacházíme opuštěnou kirhanu (sběrna ryb) a vedle ní místo bez větru. Stavíme tábor a děláme si hostinu. Čas od času projede kolem rybářský člun, ale jinak je tu ticho a klídek. Před léty prý všechny sběrny v oblasti fungovaly. Žije tu asi 150 druhů ryb a skoro všichni obyvatelé delty se živili jejich lovem. V kirhanách se potom úlovky třídily a posílaly na zpracování.

Doplnění energie / f: archiv Sára Faustová

Celý večer mastíme karty u ohně.

7. den plavby

Brzy ráno se vydáváme na cestu. Počasí je krásné, bezvětří. Kanál je úzký a chvílemi mi připomíná dlouhý tunel v rákosí. Pozorujeme želvu bahenní, ale když vytáhneme foťák, obojživelník zmizí.

Po pěti hodinách poctivého pádlování vyplouváme z džungle na Černé moře. Naše framury dostávají první facky od mořských vln. Chvíli jsme s Filipem trochu zaskočeni velkým houpáním, ale zvykáme si rychle.

Plave tady snad milion medúz, pobřeží je úplně pusté, kam dohlédneme, není známka civilizace. Pláže jsou písečné, zakončené dvoumetrovou hrází vyplavených škeblí, ulitmořských šneků a za tím vším je rákos a orobinec.

Rákosový kanál vedoucí k moři / f: archiv Sára Faustová

Už chápu, jak vzniká delta. Každý rok připluje Dunajem do moře spousta naplavenin. Vlny se s tím perou a vracejí to zpět na břehy, a tak se tohle území neustále rozšiřuje, vznikají nové pobřežní kosy, které po čase zarůstají stepní travou. Někdy před deseti tisíci lety by naše cesta nebyla tak dlouhá.

Tábor stavíme na pláži a jdeme se koupat. Večer jsem našla místo, kde se dal chytit signál. Tak podávám zprávu do školy a do Gumotexu, že framury kotví na Černém moři.

Celou noc poslouchám, jak soudruzi chrápou. Dnes je to opravdu extrém!

8. den plavby

Hurá, už je ráno a chrápání utichlo. Moře je klidné a na pobřeží leží mlha, kterou rozpouští sluníčko. Vyrážíme na první mořskou etapu. Plujeme asi půl kilometru od pláže směrem na jih. Držíme se s Filipem u sebe a ochranku necháváme daleko za sebou. Černé moře vznikalo 8000 let př. n. l., když se protrhla hráz Bosporu v Turecku. Takže vlastně plujeme jako archa a pod námi je dávno zapomenutý svět.

Po několika kilometrech odpočíváme u staré zapomenuté kirhany Perisor na oběd. Do pozdního odpoledne přidáváme ještě pár kilometrů a stavíme tábor na krásné pláži. Pár metrů od nás se vynořují delfíní hřbety a míří na sever. Byl to hodně silný zážitek.

9. den plavby

Fouká silný vítr od moře a špatně se nám balí tábor. Cokoliv lehkého létá, takže honím spacák a pak zase tričko po pláži. Vyplouváme na moře. Po pár kilometrech to vzdáváme atáhneme čluny na provazech při pobřeží po kolena ve vodě. Chvilku jdeme ve vodě, chvilku po písku, podle toho, jak se odlévají vlny. Co krok, to medúza.

Jeden den jsme putovali víc pěšky než v lodi / f: archiv Sára Faustová

Dostáváme se na místo, kde je kirhana Periťažka. Odpočineme si a pak pokračujeme v cestě.

K večeru narážíme na další kirhanu, která se jmenuje Brigáda. Vítá nás hodně zpustlý rybář jménem Sandu. Nechává nás usídlit se v příbytku, roztápí v kamnech a ohřívá polévku. Vysvětluje nám, že 7 km při pobřeží dál na jih je osada Portica. Jsou tam pohraničníci a ti nám pomůžou dostat se do vesnice Jurilovka, našeho cíle. Noc trávíme na postelích pro rybáře.

10. den plavby – poslední

Ráno je vítr ještě silnější než předešlý den. Přidává se déšť a je zima. Moře je tak rozbouřené, že nepůjde táhnout čluny, natož po něm pádlovat. Kolem kirhany pobíhá dost hubený kůň a stojí tu čtyřkolový vůz. Všichni máme stejný nápad. Po chvíli je naše bagáž a vyfouklé čluny na voze. Největší problém bylo chytit koně, protože věděl, co ho čeká.

Po hodině vyrážíme po pláži směr civilizace. Koník nemůže náklad utáhnout, a tak musíme tlačit a pomáhat mu ze všech sil. Je to sedm nejhorších kilometrů celé výpravy. Po příchodu do osady se nás hned ujímají vojáci, kteří mluví rusky. Říkají, ať „rebjata“, to jsem já a Filip, jdou na loď do tepla. Berou nás do kuchyně, dostáváme kuřecí maso a kolu. To já můžu.

Portica je osada na písečné kose mezi mořem a jezerem Razim. Nevede sem žádná jiná cesta, než po vodě z vesnice Jurilovka, kam se potřebujeme dostat a kde končí naše Haru Mamburu. Vesnice leží na druhém břehu jezera a to je hrozně rozbouřené.

Perfektní odvoz výbavy / f: archiv Sára Faustová

Vojáci nám vysvětlují, že znají člověka, který nás převeze i přes veliké vlny. Jinak tu budeme čekat možná tři dny, než se umoudří počasí. Někam volají a za dvě hodiny vyrážíme rychlým uzavřeným člunem přes jezero. Člun létá vzduchem a taťka se křižuje. Všude jsou obří strašidelné vlny. Všem se nám uleví, když vystupujeme na molo v přístavu. Moje expedice Haru Mamburu 2015 končí.

Děkuju sponzorům, děkuju super kámošovi Filipovi a naší ochrance za poskytnutou bezpečnost.

Autorka: Sára Faustová (převzato z padler.cz), 17.06.2016

 

 
 
 

 

Opravy lodí

Stáhněte si

Přihlášení

Používáním tohoto webu souhlasíte, že využívá cookies.

Více informací